Deprese je vážná duševní porucha a stav bytí, který trápí mnoho lidí po celém světě. Člověka může nesmírně zatížit a může si vyžádat i životy. Je to stav extrémního smutku, apatie a letargie a vše pohlcující melancholie. Deprese je jako bahno, do kterého se člověk pomalu a nekontrolovaně propadá. Dostat se z tohoto stavu může být velkou výzvou. Je to však výzva, která se dá překonat. I lidé v dávných dobách měli nejasné chápání toho, co je deprese, a zápasili s tím, jak pomoci těm, kteří ji byli postiženi. Můžeme se dnes něco naučit z historie léčby deprese napříč věky?
Jak ve lidé starověku chápali depresi
Dnešní věda a medicína nám stav deprese částečně osvětlila, a díky tomu je možné vyhledat pomoc. Zatímco smutek je normální lidskou emocí a součástí života, deprese není. Deprese může přicházet v záchvatech, trvajících krátkou dobu, nebo může být závažnou klinickou poruchou, která člověka tíží neustále. V každém případě je takový stav nebezpečný a vyžaduje léčbu a pozornost. Odhaduje se, že více než 160 milionů lidí na celém světě trpí těžkou depresí. Bez pomoci je může tento stav zcela pohltit.
Nabízí se otázka, jak tento stav chápali starověké společnosti? První stopy nás zavedou mezi filozofy starověkého Řecka. Tato civilizace byla v popředí všeho, včetně zkoumání psychických a duševních problémů. Tuto nemoc charakterizovali poměrně přesně vzhledem k vzdálené době. Můžeme se tak zamyslet nad tím, že ne vždy musí být starší poznatky nutně horší než ty moderní, řekněme „vědecké“.
Slavný starověký řecký lékař Hippokrates popsal těžký duševní stav jako „melancholii“. Toto slovo pochází ze starořeckého slova „melas“ („černý“) a „kholé“ („žluč“). Hippokrates prohlásil, že „strachy a sklíčenosti, pokud trvají dlouho“, jsou obvyklé příznaky této nemoci.
Jeho chápání melancholie však bylo mnohem širší než dnes a zahrnovalo několik dalších symptomů, které již nejsou přímo spojeny s depresí. Byly to hněv, strach, obsedantní chování a bludy.
Může to vypadat, že Hippokrates vytvořil první „lékařský“ či vědecký popis této nemoci, existují však některé zmínky, které sahají ještě dále do minulosti. Nejsou bohužel tak podrobné. V kolébce civilizace Mezopotámii jsou zmínky o takovém neduhu již 2000 let před naším letopočtem!
Tento stav Mezopotámci považovali za stav duchovní, za problém způsobený posedlostí démony. Depresivní člověk té doby by si tedy nezašel pro pomoc k lékaři, ale vyhledal svatého muže. Dalo by se také doufat, že člověk této doby rozptýlí „strachy“ tím, že nabídne oběť bohu Shamashovi v rámci nějakého rituálu.
Je za tím nerovnováha žluči?
Řekové se velmi snažili pochopit lidské neduhy. Hippokrates věřil, že melancholie, stejně jako většina jiných takových onemocnění, byla způsobena nerovnováhou v náladách.
Řekové zakládali mnoho svých diagnóz na takzvaných “rozpoloženích” či náladách, které reprezentovaly čtyři tělesné tekutiny: krev, hlen, černá žluč a žlutá žluč. Hippokrates tvrdil, že melancholii způsobuje přebytek černé žluči ve slezině. Léčbou tohoto stavu tedy bylo, jakési částečné zbavení se krve, dieta, intenzivní cvičení a horké nebo studené koupele.
Až římský státník Cicero o několik století později stanovil logičtější diagnózu. Cicero řekl, že melancholie má kořeny ve strachu, hněvu a – především – smutku.
Od soucitu ke zneužívání
V následujících staletích léčba tohoto onemocnění nepokročila. Po celém světě bylo zavedeno mnoho zvláštních a krutých „léčení“ deprese. Obecně platí, že v postklasických a raně středověkých společnostech se “normální” lidé vyhýbali lidem s depresí a považovali je za slabé.
Často se uvádělo, že takoví pacienti byli uvrženi do žaláře, spoutáni a biti. Ale jak se svět vyvíjel, rostlo i naše chápání deprese a potřeby pomáhat postiženým. Jedním z průkopníků v této léčbě byl perský lékař Muhammad ibn Zakariya al-Razi.
Pozitivní posila odměnou za správné chování
Al-Razi přesně popsal příčinu deprese – v mozku, resp. “z něho vycházející”. Nazval to „melancholická obsedantně-kompulzivní porucha“, která pramení ze změn průtoku krve v mozku. Vyzval všechny lékaře, aby se ke svým pacientům chovali laskavě a se zvláštní péčí, a kladl důraz na pozitivní posilu, tedy odměny za správné chování.
Po úspěšné léčbě by al-Razi pacienta propustil a poskytl mu částku peněz. To by pacientům údajně pomohlo s dočasně s nutnými potřebami a se začleněním zpět do společnost. Jedná se o první zaznamenaný případ následné psychiatrické péče. Lze předpokládat, že Muhammad al-Razi svým pečlivým a laskavým přístupem k léčbě úspěšně vyléčil mnoho případů deprese.
Posednutí ďáblem
V té době existovalo mnoho konkurenčních teorií a pozitivní léčba deprese se plně neujala. S přicházejícím středověkým obdobím zasáhla Evropu „doba temna“. Církev ve středověku běžně považovala duševní nemoc za téměř jistou posedlost ďáblem nebo démony. Jako lék se často používaly metody, z nichž hlavní byl exorcismus.
Často byli postižení lidé otevřeně pronásledováni, týráni nebo zabíjeni. Deprese a další duševní problémy byly často považovány za známky čarodějnictví a mnoho nevinných lidí za to tvrdě zaplatilo.
Nebezpečí dlouhodobé izolace
Lékaři se postupně naučili rozpoznávat příznaky deprese. Například mezi asketickými mnichy bylo možné pozorovat symptomy.
Poustevníci se chtěli vyhnout pozemskému životu, a tak uprchli do odlehlých oblastí, kde žili v naprosté samotě, oddaní modlitbě a introspekci. Toto však není cesta pro každého, samota může mít hluboký dopad na mysl a ducha.
Během středověku někteří poustevníci trpěli stavem zvaným „acedia“, který byl popisován jako smutek, lhostejnost a velké duchovní nepohodlí: všechny příznaky deprese. Stav byl výsledkem dlouhodobé izolace od společnosti a přísné deprivace, kterou poustevníci snášeli. Na tomto příkladu si lze tedy všimnout, že deprese je možné také „vyvolat“.
Deprese v novém světle
Od 14. století získala deprese svůj název: ten, který používáme dnes. Pochází z latinského slovesa „deprimere“ („stlačit se“) a používalo se k označení snížené úrovně nálady.
V době renesance, kolem 16. století se filozofické, vědecké a lékařské myšlení znovu dostalo do popředí. Známý anglický autor o tomto stavu napsal v roce 1665 a nazval jej „velká deprese ducha“, což je popis, který se později ustálil.
Pozn. k současnosti. Pozor jen, že není věda, jako věda. I věda, zejména v dnešní době může podléhat manipulaci a síle peněz.
Od konce renesance do konce osvícenství vrhá klasický věk nové světlo na depresi a její léčbu. Byla chápána jako odcizení mysli a představivosti, proti kterému je třeba bojovat rozumem. Depresivní člověk byl považován za člověka zasaženého prázdnotou, absencí smyslu a velkým smutkem.
V roce 1621 byla vydána nejdůležitější práce o depresi pro toto období: „Anatomie melancholie“. Publikoval ji Robert Burton, učenec, učitel a vikář na Oxfordské univerzitě. Byl jedním z průkopníků, kteří se důkladně a hluboce zabývali „melancholií“, věnoval se mnoha teoriím a popsal zkušenosti z první ruky.
Burton navrhl, že s depresí je třeba bojovat všemi rozumnými a pozitivními prostředky: dostatkem spánku, zdravou stravou, hudbou, uměním, smysluplnou prací a pozitivním rozhovorem o problému (s nejlepším přítelem, kterému je možné se svěřit).
Deprese viděná očima učených mužů
V dalších staletích byl koncept „melancholie“ (jak byl stále široce nazýván) neustále zkoumán a studován. Starověká teorie “nálad“ začala být považována za chybnou a nesprávnou a objevily se nové průkopnické lékařské a psychologické studie.
Německý lékař Johann Christian Heinroth (1773-1843) popsal stav jako poruchu duše, která pramenila z morálního konfliktu uvnitř pacienta. Viděl to tedy jako psychologický stav. Mnoho učených mužů a lékařů z té doby začalo kategorizovat melancholii do odlišných podskupin v závislosti na postižení.
Postupem času se termín deprese začal používat častěji, a pak vytlačil starší pojmenování „melancholie“. Emil Kraepelin (1856-1926), německý psychiatr, byl pravděpodobně první, kdo použil depresi jako zastřešující termín, a byl také prvním, kdo rozlišil maniodepresi a popsal bipolární poruchu.
Během této doby se Sigmund Freud také zabýval tématem deprese a tvrdil, že může být výsledkem ztráty a že nabývá formy vážnější než standardní truchlení. Navrhl složitou teorii, která tvrdila, že objektivní ztráta vede také ke ztrátě subjektivní.
V rámci studie si zvolil depresi, která pramení ze ztráty cenného romantického vztahu (zlomené srdce, neopětovaná láska). Freud tvrdil, že osoba v depresi se nevědomě ztotožnila s předmětem náklonnosti a ztráta má vážné psychologické účinky, které jsou hlubší než truchlení.
Když se filozofie a psychologie prolínají
Ve 20. století se filozofie a psychologie často prolínaly a obě disciplíny hledaly vysvětlení deprese. Existencialismus byl přední filozofickoku školou, která se zabývala depresí a její léčbou.
Viktor Frankl (1905-1997), rakouský existenciální psychiatr, spojil depresi s pocitem bezvýznamnosti, marnosti a nesmyslnosti. Navrhl, že „existenciální vakuum“, které tyto pocity vytvářejí, musí být naplněno smysluplnými věcmi.
Další unikátní teorie přišla od amerického existencialistického psychologa Rolla Maye (1909-1994). Tvrdil, že deprese je „neschopnost konstruovat budoucnost“ a že člověk, který jí trpí, „se nedokáže správně dívat dopředu“. Takový pocit je běžně spojován s pocitem bezvýznamnosti a nedostatku smyslu světa.
Humanističtí psychologové tvrdili, že deprese pramení z propasti mezi tlaky a standardy, které vytváří společnost a přirozenou potřebou jednotlivce dosáhnout svého plného potenciálu. Moderní doba bohužel kladla na společnost příliš vysoké standardy a obyčejní lidé – často v letech formování – zjišťují, že nejsou schopni těchto nemožných standardů dosáhnout.
Z toho plynou pocity sebelítosti, bezcennosti a nedostatku smyslu. V jistém smyslu je společnost částečně odpovědná za vysokou míru deprese. V padesátých letech Albert Ellis tvrdil, že deprese má původ v iracionálních „měl/a bych“ a „musím“, nemožných standardech a potřebách společnosti. To vede ke zbytečné sebelítosti a sebeobviňování.
Jasnější zítřky?
Ti, kteří hledají pomoc, mohou boj s depresí vyhrát. Zejména ve vyspělejších částech světa. Medicína, terapie a změna životního stylu jsou hlavními prostředky v tomto boji.
Přesto se bohužel mnoho lidí s depresí potýká s diskriminací, zneužíváním a nedostatkem pomoci. Deprese si každoročně vyžádá mnoho životů. V boji proti tomu je třeba mít na paměti, že deprese je stav mysli, který lze překonat a vypořádat se s ním.
Když se podíváme zpět do historie, pochopíme utrpení, které lidé prožívali. Třeba právě to, nám dá sílu překonat i naše strachy. Nezapomínejme, že zítra je úplně nový den, žijme ho tak, jak je to pro nás – naši duši – nejlepší.
Zdroj: https://www.ancient-origins.net/history-ancient-traditions/depression-0015835
Obrázky: https://commons.wikimedia.org