Krajina je víc než jen zeměpis. Je to pamĕť. Je to zrcadlo lidu, který v ní žije. A Česká krajina, sevřená horami jako ochrannou náručí, je zcela jedinečná. Nejen svou geografií, ale tichou silou, kterou v sobě nese.
Žádný jiný národ v Evropě nemá tak přirozeně ohraničené území. Je to krajina proměnlivá, ale v nitru stálá.
Vrchy jako Říp, Hostýn, Blaník – to nejsou jen body na mapě. Jsou to paměťové uzly národa. Nesou v sobě víc než historie. Nesou archetyp. Čechy nejsou zemí dobyvatelů. Jsou zemí duchovního přijetí. Zemí, která do sebe vstřebává a transformuje. Kde magie nikdy zcela nevyprchala, jen se skryla do kapradin, mlh a snů.
Na rozdíl od impérií, která expandovala a potřebovala věčně růst, je duch České krajiny horizontální. Je to duše kruhu, nikoliv linie. V tomto kruhu je střed. A střed – to je duchovní princip. Náš střed byl vždy skrytý v těch nejtišších místech: v jeskyních, na posvátných vršcích, ve slovech básníků.
Kdo chce poznat národ, musí poznat jeho krajinu. A kdo chce poznat krajinu, musí mlčet a poslouchat. Česká země mluví potichu. Mluví jazykem vody, mlhy, zvonů a větru.
Protože duch Český nevzniká z ideologie. Vzniká z hloubky. A tou hloubkou je krajina. Česká krajina jako chrám beze zdí. Chrám, který nevolá ke zbrani, ale k naslouchání, k vnitřnímu zpěvů.
Země mezi horami. Srdce Evropy. Duch Čechů.