Vzestup a pád Římské říše – 2. období republiky

Seriál: Mocnost s názvem Řím: Vzestup a pád Římské říše

Římská republika

Kolem roku 510 př. n. l. (neví se přesně) vzniká Římská republika. Trvala do roku 27 př. n. l. Přechod od království k republice se stal na základě povstání, které bylo reakcí na tyranii krále Tarquinia Superba. To byl konec Římského království a začátek nové epochy. Král byl nahrazen volenými úředníky (konzulové), ale vše ostatní, zejména z pohledu prostého lidu zůstalo při starém. Ve skutečnosti to neznamenalo velké změny pro společnost, ani pro postavení jednotlivých občanů, to zůstalo beze změny.

Mezinárodní vztahy

Mezinárodní vztahy se však jistě zhoršily, okolní města zaujala přinejmenším ostražitý postoj k Římanům, kteří svrhli svého krále – byť to byl tyran. Následoval úpadek výroby, kultury, snížení úrovně keramiky a propadla se také zemědělská výroba a zpomalila stavba města. Není to překvapující, jelikož téměř každá doba po revoluci zaznamenává úpadek starého režimu a s tím jde ruku v ruce i úpadek v ostatních oblastech. Svrhnutí krále vyústilo v útok Etrusků. Řím byl v obležení, ale nakonec se podařilo s pomocí Latinů porazit Etrusky a formou tzv. obranné války Římané postupně ovládli celou Itálii.

Společnost

Nejbohatší vrstvou společnosti v republice byli patriciové (potomci zakladatelů Říma), na kterých byli závislí plebejové (svobodní občané), spodní vrstvu bez svobody tvořili otroci. V dobách republiky nazývali Římané stát “Res publica”, to znamená “věc veřejná”, “záležitost všech”. Soukromé vlastnictví půdy existovalo a byla po ní poptávka. Byla celá řada požadavků na příděly z veřejné půdy zabavené v důsledku válek. Jednalo se o půdu poražených nepřátel. I plebejové chtěli mít svůj kousek půdy, často však narazili na nepříjemnosti s její správou, protože jejich schopnosti ani finanční možnosti často nestačily. Půjčovali si tak od patricijů a tím ještě více posilovali jejich moc. Navíc jim hrozilo za nesplácení dluhu otroctví. Takový byl zákon.

Práva plebejů se postupně zvyšovala, jediné co pro ně zůstalo zakázané byla možnost stát se konzulem, senátorem, knězem, zastávat úřad a uzavírat sňatky s patriciji. Stojí za zmínku, že úřednická místa byla bezplatná, což eliminovalo touhu po obsazování míst za účelem zisku. Po řadě protestů a odchodů lidu z Říma a trvalého tlaku si plebejové roku 367 př. n. l. domohli zákon, podle něhož musí být vždy jeden z konzulů plebejem. Tyto neustálé boje a přetahování mezi vrstvami společnosti nakonec vedly v jejich splynutí a nové rozdělení zhruba takto: na nobilitu, měšťanstvo, rolnictvo. Otroci samozřejmě zůstávali nejspodnější vrstvou společnosti a jejich role byla podpora ekonomiky.

Římské právo

Římané se proslavili jako právníci. Římské právo se dodnes přednáší na univerzitách. Za první zaznamenání právního řádu je považován vznik Zákona dvanácti desek. Církevní právo se tímto inspirovalo a na tomto základě se vyučovalo na univerzitách (po r. 1100) a využívalo se pro panovnická práva v evropských zemích.

Více např. v Bartošek, M, Dějiny římského práva. Praha: Academia 1988, 1995

Hospodářství

Základem hospodářství bylo již od počátku zemědělství a asi všichni Římané považovali tuto práci za potřebnou. Zemědělcům zabezpečovalo jistou obživu i výdělky, pro stát zde bylo z řad rolníků a zemědělců bezpochyby rekrutováno do vojska. Zemědělství obecně zajišťovalo také fyzickou připravenost rekrutů. Hlavním hospodářským produktem byla pšenice, ječmen, oves, luštěniny, zelenina, jablka, hrušky, ořechy, švestky, fíky, kaštany, olivy, z dob pozdějších vinařství. Na konci republiky bylo pěstováno kolem 50 druhů vína. Velký význam měla také živočišná výroba vč. lovu ryb ve středomoří. To tvořilo skvělý základ pro zdravou a vyváženou stravu, byť možná ve skromném množství. Středomořská kuchyně patří dodnes k těm nejlepším na světě a je určena pro opravdové gurmány a gastroturisty.

Hospodářství dále stálo na obchodu, těžbě, později na řemeslech (výroba mincí, šperků – zlatnictví, hudebních nástrojů, keramika, apod.) Podporou tomuto byla kultura a vzdělání. Důležité je také zmínit, že charakter této hospodářské základny byl otrokářský. Role práce otroků stoupla zejména po válkách s Kartágem. A také to, že v úspěšných válečných dobách ekonomiku velmi podpořily příjmy z válečné kořisti.
Jako platidlo se využíval z počátku dobytek, později měděné plátky, po kterých se začaly objevovat i první mince – denáry (denarii). Od roku 268 př. n. l. stříbrné, od roku 217 př. n. l. i zlaté. Státní výdaje byly pravděpodobně nižší, jelikož úředníky stát neplatil, vojáci si opatřovali výzbroj a výstroj sami (druh podle vrstvy společnosti), veřejné stavby se financovaly z válečné kořisti, státní školy a nemocnice nebyly. Lékaře a učitele si zpravidla mohla dovolit vyšší vrstva společnosti. Daně, jak je známe dnes nebylo nutné platit, až od roku 406 př. n. l., kdy byl pro vojsko zaveden žold (došlo k navýšení státních nákladů). Do té doby fungoval výběr formou tributum, kdy byl od občanů vybrán určitý obnos “na válku” a v případě vítězství jim byl zpět splacen. Z pohledu provincie bylo potřeba platit za pronajatou státní půdu.