Autor: S. C. Gwinne
Hodnocení: ***
Tento bestseller New York Times pojednává o drsné době. O bojích mezi Komanči a bílými osadníky v oblasti takzvané Komančerie (oblast Texasu, Nového Mexika, Colorada, Kansasu a Oklahomy). Autor hned úvodem poutavě líčí příběh osadníků Parkerových, kteří ve své pevnosti za hranicí „civilizovaného“ světa až příliš nebojácně stáli proti přesile indiánských bojovníků.
Dle textu na zadní straně obálky Komančové patřili mezi nejvýznamnější indiánské bojovníky v amerických dějinách. Autor do příběhu zasazuje téma únosu Cynthie Ann Parkerové, z jejíž výpovědi se následně dozvídáme surové informace o životě, způsobech a chování tehdejších Komančů.
Otázkou zůstává, zda se tyto výpovědi zakládají na pravdě. Ani přímý očitý svědek, možná nevědomě, nemusí říkat vždy pravdu. Nelze stavět dějinný obraz národa na základě výpovědí několika jednotek svědků. A proto je na místě obezřetnost čtenáře. Dalším typem pramenů jsou často reporty a hlášení Texaských rangerů, osadníků, velitelů armády / ozbrojené skupiny nebo samotných přepadených osadníků. Jak sám autor zmiňuje, nachází se v nich často nepřesnosti. Pokud jde o hlášení, některá se vzájemně vylučují. Dle mého názoru jsou zkreslené mimo jiné bojem o velení, moc ev. finanční odměny, touhou po kariérním růstu a v neposlední řadě také chybami velitelů. Také je důležité si uvědomit morální stav a odpovědnost těchto lidí, stav práva a spravedlnosti v tomto kraji a této době.
Podle příběhů v knize se zdá, že právo a spravedlnost, jak ho známe dnes zde neexistovalo. Pouze právo silnějšího. Byla to opravdu doba “amerického divokého západu” po všech stránkách. Proto lze v pramenech hledat objektivitu jen velmi střízlivě. Prameny, ze strany národa Komančů neexistují, proto je potřeba si uvědomit, že čteme literaturu na základě dokladů jen ze strany osadníků, ze strany vítězů. Troufám si tvrdit, že zdroje, na kterých jsou sestaveny dějiny (nejen) Komančů, se zakládají z větší části na dokladech, které měly vést (minimálně částečně) k osobnímu prospěchu jejích původců (autorů). Nikoliv na pravdě.
V průběhu popisu “bitev” a ozbrojených střetnutí mě překvapilo, jak výrazně komančské indiánské kmeny vždy prohrávali, respektive vždy se jejich bojovníci dali na útěk. Můžeme to dát do souvislosti s výzbrojí a namítat, že neměli pušky a další vymoženosti doby. Ano zpočátku je neměli, postupem doby se však pušky staly součástí jejich výzbroje, i když v nižším počtu oproti osadníkům a armádě, respektive Texaským rangerům. Možná nedisponovali znalostí taktiky pro větší válečné konflikty. Zřídka však zaznamenávám střetnutí, které by znamenalo boj více než pár desítek mužů. Hlavní výhodou Komančů byla znalost krajiny, terénu, místních přírodních podmínek a jezdecké umění.
Pokud srovnáme zmíněné ozbrojené střety například s Tecumsehovo válkou (náčelník indiánského kmene Šavanů) začátkem 19. století, působí na mě z pohledu indiánů mnohem úspěšněji. Zejména v souvislosti s diplomacií (Tecumseh sjednotil indiánské kmeny a stal se spojencem Angličanů v Anglo-americké válce). Nic takového se v případě Komančů v knize nedozvíme. Diplomacie, taktika a organizovanost jim chybí a opakovaně se jim například stávalo, že je jejich nepřítel překvapil uprostřed noci přímo ve vlastním táboře, daleko od “civilizace”. Tyto situace vznikaly v důsledku absolutní nepřipravenosti, možná prostomyslnosti náčelníka i celého kmene.
Proč se tedy o Komančích mluví jako o nejmocnějším indiánském kmeni v amerických dějinách? V knize téměř nenalezneme zmínku o vítězství indiánů, pokud nepočítám úspěšné krádeže a vraždy, v případě, že byli v obrovské přesile, podobně, jak se stalo u osadníků Parkerových. Jako důvod proč autor považoval označení Komnačů jako nejmocnějšího kmene autor zmiňuje počty koní (tisíce), jako hlavní měřítko. Tento stav a počty se však mohly měnit téměř z minuty na minutu, jelikož stáda koní byla předmětem krádeží. Také v bitvách rozhodovalo to, kdo které straně “rozehnal” stáda koní. Pěší bojovníci na Velkých pláních pak zůstávali odsouzeni k porážce, někdy rovnou k zatracení v nekonečných pláních.
Celkový dojem, který kniha na Komanče vrhá by se dal shrnout v jedné větě: Komančové byl národ zlodějů a vrahů a nepříliš dobrých bojovníků do té doby, než se jejich náčelníkem stal Quanah Parker, syn Cinthie Ann Parkerové, tedy Komanč jen napůl. V době, kdy byl on náčelníkem lze zaznamenat o něco více úspěšných krádeží, rozehnání stád koní protivníkům a lepší taktické operace bojovníků i celého kmene.
Mě osobně se nechce úplně věřit popisům, které autor publikuje. Nejsem odborník na indiánské národy a možná mám o nich moc romantické představy, ale nemohu se ubránit pocitu, že autor v knize trochu “nadržuje” osadníkům a vybírá jen takové historické prameny, které se hodí k jeho názoru. Druhou a pravděpodobnější možností je, že autor zkrátka nemá historické prameny ze strany Komančů, a proto není schopen srovnat rovnocenně obě strany konfliktu. Ostatně, takových případů je v dějinách celá řada.
